„Neměl jsem tolik peněz,“ řekl v rozhovoru pro web Export.cz. Když ale američtí finančníci z GZ Media odcházeli, nabídli svůj většinový podíl právě řediteli Pelcovi. „Vzhledem k tomu, že jsem řídil firmu, v níž během devíti let zhodnotili své investice 14krát, rozhodli se, že ji přednostně nabídnou mně,“ dodává jeden z nejúspěšnějších podnikatelů novodobé české historie.
Společnost GZ Media je dnes nejenom světovou jedničkou v produkci gramofonových desek, ale vyrábí také CD a DVD nosiče i luxusní obaly. Původně vstoupila do dalšího oboru podnikání – polygrafie a obalového průmyslu, aby vhodně doplnila svou výrobu hudebních nosičů o jejich obaly. „Nabízíme kompletní produkt,“ vysvětluje Zdeněk Pelc. Nyní firma GZ Media dodává obaly také předním světovým výrobcům whisky, šampaňského, parfémů, mobilních telefonů i antivirových programů.
SKVĚLÝ KLIENT SYMANTEC
Mezi předními zákazníky GZ Media se objevují světová hudební vydavatelství jako Universal Music nebo Sony Music, což asi nikoho nepřekvapí. Spolupracujete ale i s dalšími světoznámými společnostmi jako Samsung nebo Symantec. Co děláte pro ně?
Pro Samsung vyrábíme krabičky na mobilní telefony. Symantec je světovým lídrem v oblasti antivirových programů – známých nortonů. Vyrábíme pro ně prakticky vše kromě samotného softwaru, tedy veškeré obaly, instalační cédéčka, návody, manuály, vnější krabice. Vše kompletujeme a dodáváme na určené adresy. Naše spolupráce se Symantekem je jedním z nejzajímavějších příběhů v naší historii. Zhruba před deseti tato americká firma s celosvětovou působností hledala nového dodavatele pro Evropu, Afriku a Blízký východ, protože zjistila, že výroba v Irsku je pro ni příliš drahá. Přihlásili jsme se do konkurzu spíše z cvičných důvodů, nevěřili jsme, že bychom mohli vyhrát.
Proč jste tomu nevěřili?
Neměli jsme na rozdíl od našich konkurentů v Symanteku osobní vazby. Je spousta produktů, které bychom mohli vyrábět, kdyby rozhodovaly čistě technické parametry. Když jsem se dozvěděl, že jsme se v konkurzu Symanteku dostali mezi tři finalisty, rozhodl jsem se oslovit jednoho z našich konkurentů. Šlo o americkou firmu, která měla pobočku na Moravě. Byli jsme jejím subdodavatelem. Ten konkurz ale podcenili a těsně před uzávěrkou za námi přijeli, zda bychom jim nemohli poskytnout nějaké podklady, což jsme udělali. Den před ukončením výběrového řízení jsem ještě zavolal řediteli této americké firmy pro Evropu do Amsterdamu. Nabídl jsem mu, že bychom mohli stáhnout naši nabídku, když se domluvíme, že to, co oni neumějí, si budou jako budoucí dodavatel Symanteku objednávat u nás.
Asi na to nekývnul?
Prohlásil, že v Symanteku mají dobré vztahy a že se nemusí s nikým domlouvat. Byl si jistý, že vyhrají. Později mi volali ze Symanteku, že jsme vyhráli my. Do půl hodiny jsem měl další telefonát z Amsterdamu. Prý bychom se určitě dohodli, když budou finálním dodavatelem oni. Praštil jsem mu telefonem a od té doby jsem o něm neslyšel. Skončili jsme sice jako jejich subdodavatel, ale oproti spolupráci se Symantekem byl tento byznys zanedbatelný. Později jsem zjistil, že jsme v Symanteku vyhráli interní hlasování v poměru třináct ku třem.
Čím jste tuto většinu přesvědčili?
Našimi výrobními kapacitami. Zjistili, že dokážeme zajistit potřebnou kvalitu. Zástupci Symanteku jezdili sem do Loděnic vše detailně prověřovat. Zajímavé bylo, že všichni tři, kteří nakonec hlasovali proti nám, se zabývali informačními technologiemi. Naše oddělení IT mělo v té době pouze pět lidí a museli jsme během asi pěti měsíců sjednotit se Symantekem veškeré informační systémy. Oni měli v Americe 3,5 tisíce IT inženýrů, my jsme ale nakonec byli s naší částí prací hotoví včas, zatímco Symantec se asi o měsíc zpozdil.
Jak spolupráce se Symantekem fungovala?
Byl to pro nás výborný byznys, skvělá spolupráce s úžasnými, schopnými a vstřícnými lidmi. Jeden čas jsme pro ně dodávali i do Jižní Ameriky, když jejich výroba ve Spojených státech nestíhala. Několikrát nás vyhlásili svým nejlepším dodavatelem. Vývoj ale šel bohužel proti nám – fyzických instalací antivirových programů ubývá, stále více se to dělá přes internet. Jsme pořád dodavatelem Symanteku, ale zakázek je mnohem méně. Je to podobné jako s cédéčky, kterých dnes prodáváme mnohem méně než dříve.
Avast je tedy vlastně vaším nepřímým konkurentem…
Je to konkurent Symanteku. Symantec je pro nás příkladem skvělého klienta, který nám otvíral dveře i jinam. Jako jeho dodavatel jsme měli skvělou referenci v dalších firmách. Podobným případem byl náš svého času druhý nejlepší zákazník BlackBerry. Tedy lídr v oblasti chytrých telefonů, který se ale z trhu víceméně stáhl. A my jsme přišli o velmi lukrativní byznys. Ale to je život a my jsme byli vždy připraveni se vydat zase trochu jiným směrem.
BITVY FINANČNÍKŮ
Významnou postavou ve vaší firmě byl na přelomu tisíciletí americký finančník Kenneth Brody. Jak se k vám dostal?
Ken byl mimo jiné prezidentem investiční banky Goldman Sachs a později guvernérem americké Export-Import Bank. Ta se v devadesátých letech podílela na financování dostavby prvních bloků jaderné elektrárny Temelín. Nikdo v Evropě peníze na Temelín dát nechtěl, byli proti tomu, aby tady ta jaderná elektrárna stála. Ken byl v Česku dobře zapsaný. Když zde zrovna byl, chodil hrát tenis s premiérem Václavem Klausem. Poté, co skončil v EXIM bance, začal podnikat jako soukromník. Vedl několik hedgeových fondů.
Takže lákal investory a hledal investiční příležitosti…
Ano. A rozhodl se, že to zkusí taky v Čechách. Domluvil se s Američanem Shawnem Johnsonem, který byl v devadesátých letech v Praze na stáži a dodnes řídí naši kanadsko-americkou výrobu. Shawn Johnson dostal za úkol právě vyhledávání nových příležitostí. My jsme v té době čelili nájezdu kontroverzních finančníků. Jednomu z nich se v roce 1997 podařilo pochybným způsobem ovládnout více než polovinu akcií naší firmy, které pak v rámci dohody o urovnání sporu v jedné další kauze předal finanční skupině PPF. S tou jsem se nakonec dohodl, že sám seženu seriózní investory, kterým bude moci svůj podíl prodat.
Jak jste se dostal k fondu Kennetha Brodyho?
Začal jsem objíždět banky a od člena představenstva jedné z nich jsem se dozvěděl, že o investici do GZ Media sice zájem nemá, ale může mi dát kontakt na americké investory. Jen jsem mávnul rukou. Myslel jsem, že se mě chce zbavit. Ještě během cesty do Loděnice mě zastihl telefonát Shawna Johnsona. Pak se ukázalo, že kromě fondu Kena Brodyho se objevili další dva zájemci. Začal souboj o to, kdo dá za GZ Media víc. Věděl jsem, že jakoukoliv investici budeme muset v konečném důsledku stejně zaplatit my budoucí výrobou. Rozhodl jsem se proto všechny tři zájemce přesvědčit, aby se dohodli. To se také stalo, každý měl získat třetinu firmy. Nakonec ale další dva zájemci stáhli své nabídky a zůstal pouze fond Kena Brodyho. Ken se stal stoprocentním vlastníkem na hezkých devět let.
Kdy jste začal uvažovat o tom, že firmu koupíte?
Vlastně jsem o tom nezačal uvažovat nikdy. Neměl jsem na to peníze. Ken ale onemocněl, nemohl se věnovat řízení fondu a jeho podílníci bez něj nechtěli pokračovat. Vzhledem k tomu, že jsem řídil firmu, v níž během devíti let zhodnotili své investice 14krát, rozhodli se, že ji přednostně nabídnou mně. V té době už jsem byl čtvrtinový akcionář, protože jsem se s majiteli na začátku dohodl, že mi budou místo mzdy vyplácet akcie. Začal jsem tedy opět objíždět banky, a nakonec mi poskytla úvěr ČSOB. Splatil jsem ho zhruba za pět let.
Bylo asi těžké se pro úvěr rozhodnout…
Bylo to těžké spaní. Jasně, že ano. Věděl jsem, že to bude něco stát i náš podnik, protože úvěr musíte splácet. Když musíte splácet, nezbývá tolik na investice. Byli jsme pod tlakem, tenkrát jsem začal budovat naši strategii 24-7-360. Všechno muselo jet prakticky bez přestávky. Uvědomil jsem si ale, že kdyby firmu koupil kdokoliv jiný, nebyl by to žádný velký rozdíl. Také by chtěl peníze zpátky. Tenhle tvrdý tlak trval do doby, než byl úvěr zaplacený, pak už jsme zase měli peněz na investice dost.
NEJSEM FEUDÁL
Teď se věnujete hlavně strategii?
Ano. Mám výborného nástupce na postu výkonného šéfa, kterého jsem se snažil na tuto roli připravovat – Michala Štěrbu. Je v naší firmě od roku 2002 a vypracoval se od nejnižších funkcí až na vrchol. Velmi si osobně rozumíme. Je už také spoluakcionářem firmy.
Vaším nástupcem na nejvyšším postu tedy nebude nikdo z vašich dětí…
Mám čtyři děti a dlouho jsem přemýšlel o tom, jaké role by měly v naší rodinné firmě převzít. Jeden můj syn už ve vedení GZ Media působí, brzy ho bude následovat i moje dcera. Připadalo mi ale šílené, že bych jako nějaký feudál určil jediného nástupce. Neumím říct – ty dědíš všechno a vy ostatní budete čekat, až přiletí nějaká ta kost, kterou vám někdo hodí přes rameno. A představa, že dokážu vychovat čtyři generální ředitele, mi také přišla nemožná. Všichni jsou dobří ve svém oboru a chtějí dělat to, co je baví. Upřímně řečeno – já bych jim ani tu svoji pozici nepřál. Být čtrnáct patnáct hodin denně v práci… Odjíždět do práce, když děti ještě spí, a vracet se, když už zase spí…
Panu Štěrbovi to přejete?
Protože je povahově stejný jako já. Chtěl jsem vždycky vést… Radši jsem ve fotbale kopal 1. třídu, než bych v divizi seděl na lavičce mezi náhradníky. Vždy mě bavilo něco organizovat, řídit. Snažil jsem se ale spolupracovat s chytrými lidmi, jako je Michal Štěrba. Dokonce bych řekl, že jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěchu GZ Media bylo to, že jsem kolem sebe nikdy nesnášel blbce.